Nakladatelství Protimluv se sídlem v Ostravě vydalo v r. 2014 s podporou grantu Ministerstva kultury ČR a Generálního konzulátu Polské republiky český výbor z poezie Franciszka Nastulczyka Průvodce slepého psa.

Franciszek Nastulczyk pochází z Bystřice nad Olší, kde se 22. 8. 1957 narodil. Z jeho životopisu připomeňme, že po absolvování základní školy s polským jazykem vyučovacím v Bystřici nad Olší vystudoval Lesnické odborné učiliště v Bílé, maturoval na Střední průmyslové škole dřevařské v Hranicích. Studoval na těšínské pobočce Slezské univerzity v Katovicích a ve studiu pedagogiky a filozofie pokračoval na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde absolvoval v r. 1983. Vzdělání si rozšířil postgraduálním studiem informatiky a tělesné výchovy na Technice v městě Bielsko-Biała, kde se oženil a kde trvale žije.

Svou literární dráhu zahájil ještě v době svého pobytu na českém Těšín­sku aktivní účastí v Klubu mladých Groń při PZKO v Bystřici nad Olší a stále se účastní nejrůznějších literárních aktivit v regionu. Jako jeden z nejzajímavějších současných básníků Těšínského Slezska je (na rozdíl od Gustawa Morcinka nebo Jerzyho Stanislawa Polaczka) zařazován do okruhu polských autorů českého Těšínska i v regionálně zaměřených slovní­cích (např. Franciszek Nastulczyk, in: W górę doliny – Zaolziańscy ludzie pióra, ed. Jan Korzenny a Władysław Sikora, Český Těšín, Zrzeszenie Literatów Polskich w Republice Czeskiej, 1992 s. 38–39) nebo v literárněhistoricky pojatých syntézách (Libor Martinek, Polská poezie českého Těšínska po roce 1920, Opava, Slezská univerzita, 2006).

Jako básník debutoval na stránkách časopisu pro mládež Ogniwo v Českém Těšíně v r. 1978. V r. 1985 přispěl do almanachu Spotkanie a patřil k těm autorům, kterých si povšimla literární kritika. V polské edici ostravského nakladatelství Profil měla vyjít Nastulczykova sbírka Szept wiatru, ale k vydání už nedošlo. Debutoval o několik let později sbírkou Tam za pozornie przezroczystym powietrzem (Český Těšín, 1993), poté následovaly sbírky Czas i obecność (Český Těšín, 1994), Ćmy i inne wiersze (Bielsko-Biała, 1997), Jesień stulecia (Bielsko-Biała, 2000), Przewodnik ślepego psa (Bielsko-Biała, 2003), Przypadkowa wieczność (Bielsko-Biała, 2006), Hölderlin maluje (Bielsko-Biała, 2009) a Milion mściwych okruchów (Mikołów, 2014). Básněmi přispěl do celé řady antologií, sborníků a almanachů, ukázky ze své tvorby uveřejnil na stránkách mnoha novin, časopisů a kalen­dářů.

Díky finanční podpoře mohlo nakladatelství Protimluv realizovat skutečně obsáhlý a poměrně reprezentativní průřez poezií bystřického rodáka. Výbor obsahuje ukázky ze všech Nastulczykových sbírek kromě poslední Milion mściwych okruchów, vesměs vždy o něco málo více než deseti básní z každé knihy s výjimkou sbírky Przewodnik ślepego psa, z níž je přeloženo 23 čísel a Hölderlin maluje (21 překladů). Takto má výbor přes 150 stran textu. Překladatelkou celého souboru se stala rodačka z Krnova Lenka Kuhar Daňhelová (23. 1. 1973), která je sama básnířkou a prozaičkou. Kromě toho se v Berouně u Prahy, kde žije se svým manželem, slovinským básníkem Peterem Kuharem, rozhodla organizovat jednou ročně literární festival Stranou, jehož sedmý ročník proběhl v červnu 2014. Dodejme, že Nastulczykův výbor byl prezentován na 8. ročníku literární přehlídky ProtimluvFest v Ostravě
ve dnech 15. – 17. října 2014. Lenka Daňhelová ve svém spíše osobně laděném, než literárněkriticky či interpretačně pojatém doslovu k výboru z Nastulczykově poezii popisuje, jak se s ním seznámila a jak došlo ke vzájemné spolupráci. Je třeba podotknout, že na tom měl určitou zásluhu i autor píšící tyto řádky.

Před pár lety mě oslovil básník Paweł Szydeł, s nímž jsem se seznámil osobně na Mezinárodním básnickém listopadu v Poznani (Międzynarodowy Listopad Poetycki) v r. 2004, abych jako překladatel a aktivní propagátor česko-polských literárních vztahů spolupracoval s časopisem Pobocza ve Więcborku. Ten nejprve vycházel v tištěné, poté pouze v elektronické verzi. Překlady z češtiny a slovenštiny do polštiny přispíval do Pobocza i Franciszek Nastulczyk. Krajeńskie Stowarzyszenie Kuturalne w Więcborku zorganizovalo v r. 2005 setkání autorů – spisovatelů, literárních kritiků, překladatelů – ve Więcborku a v jeho okolí. Na setkání jsem s sebou přibral i Lenku Daňhelovou, kterou jsem znal z jejího působení v okresním týdeníku Patriot v Bruntále. V r. 1998 začala Daňhelová publikovat na internetovém publicistickém situ iRegion, pokoušela se také o vlastní autorskou tvorbu. Od té doby styky Daňhelové s polskou kulturou a jejími tvůrci zintenzívněly, byla jí svěřena česká redakce internetového časopisu Pobocza, později se pokoušela i o první překlady z polštiny do češtiny, často za konzultace Franciszka Nastulczyka: „(…) z Franka, jak ho důvěrně oslovuji, se stal můj redakční kolega – společně jsme se pokoušeli co nejdříve obohatit časopis o české a slovenské autory, jejichž básně Franciszek překládal do polštiny. Dalšími na řadě byli běloruští literáti, přibývali další a další země. Později vznikla i česká verze časopisu, a postupem doby se tak zdálo, že šéfredaktorův sen se začíná plnit – k polské a české přibyla ještě srbská a slovinská podoba“ (Lenka Daňhelová, Doslov, in Franciszek Nastulczyk, Průvodce slepého psa, op. cit., s. 148). Lenka Daňhelová přitom polštinu nikdy nestudovala, naučila se ji sama, ale právě Nastulczyk jí byl „neocenitelným pomocníkem během překládání“ (tamtéž, s. 148). Za výsledek nesla jako redaktorka odpovědnost sama, „ale on byl živoucím výkladovým slovníkem, ochotným kdykoli pomoci s jakoukoli nejasností či překladatelským oříškem,“ mnohdy „doplňoval potřebný kontext“ (tamtéž, s. 149). Kromě práce v Pobocza si oba redaktoři psali o tom, co právě dělají, posílali si své nové básně či sbírky a celou řadu veršů si vzájemně překládali. Z Lenky Daňhelové se časem stala aktivní překladatelka. Kromě četných časopiseckých překladů knižně vyšel její překlad sbírky básní Franciszka Kameckého Nářek kněze (Praha 2007), výbor z poezie Ryszarda Krynického Magnetický bod (Ostrava 2010), Genowefy Jakubowské-Fijałkowské Něžný nůž (Ostrava 2011) a román Wiesława Myśliwského Traktát o louskání fazolí (Praha 2010).

Věnujme nyní pozornost úrovni překladu výboru Průvodce slepého psa. Jak naznačila překladatelka sama ve svém doslovu, s autorem, který jí „prozradil, že je vlastně trilingvní, protože se narodil na česko-polské-slovenském pomezí“ a „jeho prvním jazykem je polština, v níž psal své básně“ (tamtéž, s. 148), konzultovala především významovou stránku básní a jejich literární kontext. Tady oba, jak překladatelka, tak konzultant a autor východiskového textu v jedné osobě, odvedli vcelku solidní práci. Problémem, který není veliký, ale přeci jen stěžuje přesnější vnímání Nastulczyka jako básníka prezentovaného tímto výborem, je spíše otázka větné skladby, čili básnické syntaxe a s tím neodmyslitelně spojený problém básnického rytmu. Daňhelová si totiž neuvědomuje, že polská větná skladba se liší pořádkem slov ve větě od věty české, takže překládá doslovně polské větné fráze do češtiny, které pak v češtině jako cílovém jazyce jdou proti jejímu duchu, její syntaxi. Přitom je třeba brát do úvahy, že jde o básnickou syntax, narušující větu její záměrnou segmentací do veršů. Rytmus básně v češtině má svá zažitá pravidla, která lze samozřejmě překračovat, ale funkčně, například v důsledku potřeby naplnění básnického metra, rýmu či syntaktických figur, zejména vzniklých hromaděním hlásek (asonance, konsonance apod.). Nesprávným větným členěním a nelogickou větnou stavbou i ve volném verši, jenž u Nastulczyka převažuje a na což nelze při překladech hřešit, vznikají veršové celky, které sice neztrácejí nic ze svého významového sdělení, ale na čtenáře působí značně toporně. Dobře je to vidět na básni „k čemu“ (v originále „po co“ ze sbírky Ćmy i inne wiersze, s. 13): verš „/…/ obcy mi był płacz / za czasem minionym“ překládá Daňhelová jako „hořekování nad uplynulým časem / mi bylo cizí“. Podobně je tomu i jinde, např. v básni „nic“ (ze sb. Jesień stulecia, s. 21): „W tym domu opuszczonym przez czas / Zamknięty jestam jak w pułapce“; „V tom opuštěném domě jsem občas / chycen jako v pasti“ (Průvodce slepého psa, op. cit., s. 58). Topornost překladu se týká nejen nevhodného ponechání slovesa být a příslovce času na konci řádku, ačkoli by se měly v českém překladu objevit na začátku řádku druhého, jinak zde tyto dva slovní druhy takříkajíc bezprizorně „visí“, ale vyskytuje se zde i významová chyba, protože dům je opuštěn časem („przez czas“), nikoli tedy, jak sugeruje překlad, je v něm lyrický subjekt „občas chycen“. A tak bychom mohli pokračovat. V tiráži se nicméně dočteme, že dalším spolupachatelem, podílejícím se na výsledné podobě překladu, je další diletant – Josef Mlejnek (známý jako „také překladatel z polštiny“), který text výboru z Nastulczykovy poezie „redakčně přehlédl“; občas lituji, že se překladů některých velkých polských básníků, jako třeba Czesława Miłosze, neujal místo Mlejnka někdo jiný a zkušenější, poezii lépe cítící, jako je namátkou Václav Burian nebo Vlasta Dvořáčková. Mlejnek přitom přehlédl i chyby v sémantice překladu, o nedotažení textu z hlediska současné podoby Pravidel českého pravopisu ani nemluvě. Elévské chyby v translaci nechci Lence Daňhelové vyčítat, začátky bývají vždycky těžké a žádný učený z nebe nespadl, příslovečný pes je totiž zakopán jinde – Daňhelová básnickou syntax totiž nejen neovládá jako překladatelka, ale ani ji nezvládá ve své vlastní poezii, jak ukazuje i její poslední autorská sbírka básní Hořem (Ostrava, Protimluv, 2014), která zachycuje autorčin současný vývoj v oblasti lyriky in statu nascendi.

Nicméně v době, která skutečné poezii příliš nepřeje, nepočítám-li různé příležitostné básnění zjevných či skrytých grafomanů u nás i v Polsku (české Těšínsko z toho nevyjímaje), jsem upřímně rád za tak obsáhlý český výbor z poezie Franciszka Nastulczyka, jemuž jsem literárněkritickou pozornost věnoval několikrát, mj. na strákách Zwrotu (Jesień stulecia. Nad poezją Franciszka Nastulczyka, Zwrot, 2012, č. 10, s. 41–43) nebo jinde (Čas a přítomnost. Nad poezií Franciszka Nastulczyka, Britské listy, 27. 5. 2009, nestr.; NASTULCZYK, František, in Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy, N-Ž. Ostrava, Ústav pro regionální studia Ostravské univerzity, 2005, s. 26), takže mám jeho tvorbu dobře načtenou.

Vyšlo polsky v časopise Zwrot (2015, č. 3, s. 34–35).