Pachuť melty

Hned jak prsty najdou otvor, vnoří se do něj. Jeden prst… druhý… nechají se šimrat jemnými pírky, šátrají mezi nimi uvnitř duchny, dokud nenajdou dřevěnou truhlu. Pak už postupují rychle. Zasunou klíč. Otočí.

Chci si vybavit ten chtíč, se kterým se rty přitisknou a sají. Pohyb pachtící po tom, co mi nesmí být odejmuto. Vybavit si iluzi bezpečí. Nevědomí chaosu. Mámino konejšivé gesto. První, které uklidní pudové nárokování. A od té chvíle jich bude tolik, nejen od mámy, že umlčí můj nářek a nechají sny propadnout do prázdna.

Napočítám pětačtyřicet portrétů Palackého. Nepochybuji o jejich moci navrátit řád entropii mému já. Sroluju do dlaně nový život a vydám se s ním do svého pokoje, abych jej ukryla do báglu den ode dne těžknoucího očekáváním a přípravami.   (Pokračování textu…)

Manželství po dvaceti letech

Večer plný nostalgie,

Had na prsou a v ruce zmije.

Dokud žena s mužem žije,

Ona mluví a on pije.

Vášeň? Sex? Jen sporadicky.

On se opil jako vždycky,

ona volá kamarádce,

stěžuje si také matce.

Je vypráno? Vyžehleno?

To se hezky staráš, ženo!

Samozřejmě navařeno,

vytřeno i uklizeno.

Žádný zbytek chtíče, citu

v temném koutě jejich bytu,

ani světlá chvilka není

tam, kde chybí okouzlení.

Marná snaha něco změnit.

Neměl ty ses vůbec ženit!

Jiné ženské jsou však k mání,

dej se na lov bez zbraní.

Tušila jsem

Tušila jsem, že se bude chtít vrátit. Snažila jsem se k němu lísat a odvracet jeho hlavu blíž k sobě, ale nešlo to. Díval se skrze mě, někam daleko do minulosti. Neviděl mě, ani nemohl. Asi mu tam bylo líp. Ulovila jsem něco k obědu a rozdělila se s ním. Krev zvířete vychlemstal jako vodu, ani si ji nevychutnal. Chtěla jsem mu připomenout, že je volný. Může pít zhluboka a běhat celé hodiny jen tak pro radost. Může spát tam, kde usne, a vysát krev z čehokoli si usmyslí. Volnost ho zabíjela skoro tak rychle jako člověka. Je tak strašně ochočený. Vymýšlí si různé úkoly, které dělá každý den s jistou pravidelností. Dokonce s jistou pravidelností močí. Jako by ho venčil neviditelný pán. Udělala jsem chybu, měla jsem ho nechat zemřít v zajetí. Často mluví o lidském městě a o trápení svého pána. O lidské lásce, která není taková, jako ta naše. Lidská láska je věrná a plná bolesti. Lidé o své děti pečují dlouho do dospělosti a v podstatě od nich nikdy úplně neodejdou. Já jsem svá mláďata nechala jít. Poprvé jsem byla trochu smutná. Ale bylo to ode mě hloupé. Nechápu, proč by se mnou měla zůstávat. Musí si najít vlastní rozkoš, naučit se zabíjet a poznat štěstí z dlouhého běhu. Některé věci jim jejich matka předat nemůže. Uvědomí si je, až přijde čas. Já lidi znám. Nejsou takoví, jak o nich mluví on. Jsou sobečtí, špinaví, upocení a neustále křičí. Pořád musí předstírat nějakou činnost, všechno si zdůvodňují, jsou ješitní a namlouvají si, že dodržují pravidla. Podle pravidel se mezi sebou dokážou vraždit po milionech. Když ale někdo zabije mimo pravidla, zbytek smečky ho nemilosrdně usmrtí. Jsou si věrní jenom proto, že brzo zestárnou a pak už je nikdo nechce. Starý člověk je odporný jako hnijící větev. A hloupá pravidla by se dodržovat neměla. (Pokračování textu…)