Poezie Karla Šiktance svým rozpětím mezi nejrůznější historické situace, ve kterých se básnění v Čechách a na Moravě nacházelo, získala reálné vědomí, že neexistuje nic, co by — i kdyby se sebevíc prohlašovalo a dokonce i jevilo jako jediný správný krok ve vývoji básnění — mohlo nabídnout recept na báseň. Je to stará dobrá zkušenost, jen je dnes víc potřeba o ní mluvit a především ji psaním potvrzovat, abychom ji nepřeslechli mezi všemi těmi rychlými pobídkami k slyšitelnosti a použitelnosti básně, jak ji představuje nejeden současný koncept soudobého a snad i jediného možného budoucího psaní. (Pokračování textu…)