Vzpomínka

Čtrnáct let?! Píše se rok 2006, chystám se na studentskou konferenci v Trnavě s příspěvkem Mácha jako autorský mýtus. Příspěvek si vybavím stěží, oproti tomu silnou nejistotu, které sekundoval stud, ty se plíživě připomenou samy i po tolika letech. „Hodně štěstí – určitě to dopadne dobře!“, vyprovázel mne Jan Heczko. Obdobným entusiasmem oplýval i docent Jiří Urbanec. Člověk si pamatuje snad nejvíce ty chvíle, kdy musel překonat strach. A překonat nedůvěru v sama sebe jde bez výjimečných mentorů těžko. Děkuji, pánové, děkuji, Slezská univerzito, každá další zkouška, výstup před publikem, prezentace, je i díky vám již vítaným dobrodružstvím.

Erika Zlamalová absolvovala v roce 2007 obor Česká literatura. Po studiích spolupracovala s časopisem Týden, In magazínem Hospodářských novin, mezinárodním Festivalem spisovatelů Praha, Portálem české literatury a webem Literární.cz. Od roku 2011 pracuje v Knihovně Václava Havla a podílí se na digitalizaci Archivu Ivana M. Havla.

Vosy v zoo

Dlouho jsem nechápal,
že někdo ovoce tak oblé a měkké nazval špendlík,
a večer čtu si, jak prý ženy fotí
bezděčné pohledy mužů do svých zad.

Jsme nastraženi, jako šelmy v klecích
číháme na příležitost udeřit, máchnout tlapou a přisvojit si
ten kousek dítěte, který se odvážil moc blízko.

Ach, potutelnosti osudu,
která mezi nás kladeš skleněné stěny
a místo ukojení nám servíruješ odraz naší chtivé tváře!

Znuděné kočky sledují zástup uvězněný
mezi žihadly, trny a hroty.
Život v zajetí může být fádní,
zato za sklem se to napínavě rojí.

Martin Skýpala absolvoval v roce 2003 bakalářský studijní obor Česká literatura. Působil jako redaktor kulturní revue a nakladatelství Protimluv v Ostravě. Vydal tři básnické sbírky, naposled Noc je na prodej (2016). V současnosti žije v Praze, živí se jako novinář a připravuje k vydání novou básnickou knihu.

***

Léto zakrojené do melounu

leží po dešti

v posteli vzhůru jsi

nabroušený nůž

každý den nejméně 3000 kroků v hlavě zostřuje

meloun zakrojený do léta

počítá pecky do konce růstu

zítra ve skleníku nebude

už žádná oběť s pamětí

delší než šlahoun

který se proplazil plotem až k tobě

3000 kroků rostlinných buněk

možná i více

nezapomínáme než zapomínáme

na první vodní meloun

a pecku velkou tečku

vyplivlou mimo řádek

Kristýna Svidroňová absolvovala v roce 2019 obor Česká literatura (kombinovaná forma). V současnosti se věnuje copywritingu a online marketingu. Svou poezii publikovala např. v časopise Protimluv, v internetovém deníku Ostravan ad. Nyní připravuje svou knižní prvotinu, která by měla letos vyjít v opavském nakladatelství Perplex.

Pojďme si promluvit

Můžeme se domluvit
Na Bůh
V čem je ten problém?
Vždyť Bůh je velký
Je to dyslektik?
Aby se zjistilo!
To Dítě je na to celou dobu samo!
Jde cestou, která nemá obdoby
Však: čtvrtá pětka v řadě!
Vždyť pochází z tak podnětného prostředí!!

Jiří J. K. Nebeský absolvoval bakalářskou Českou literaturu (1997) a magisterskou Češtinu (2002). V roce 2000 vydal v Hostu sbírku básní Džus / fáze hypostáze. Pracuje v reklamním studiu a ve volných chvílích se věnuje historii a literární historii. Ukázka pochází z básnické retrospektivy Noví přátelé, kterou aktuálně připravuje.

Pachuť melty

Hned jak prsty najdou otvor, vnoří se do něj. Jeden prst… druhý… nechají se šimrat jemnými pírky, šátrají mezi nimi uvnitř duchny, dokud nenajdou dřevěnou truhlu. Pak už postupují rychle. Zasunou klíč. Otočí.

Chci si vybavit ten chtíč, se kterým se rty přitisknou a sají. Pohyb pachtící po tom, co mi nesmí být odejmuto. Vybavit si iluzi bezpečí. Nevědomí chaosu. Mámino konejšivé gesto. První, které uklidní pudové nárokování. A od té chvíle jich bude tolik, nejen od mámy, že umlčí můj nářek a nechají sny propadnout do prázdna.

Napočítám pětačtyřicet portrétů Palackého. Nepochybuji o jejich moci navrátit řád entropii mému já. Sroluju do dlaně nový život a vydám se s ním do svého pokoje, abych jej ukryla do báglu den ode dne těžknoucího očekáváním a přípravami.   (Pokračování textu…)

Manželství po dvaceti letech

Večer plný nostalgie,

Had na prsou a v ruce zmije.

Dokud žena s mužem žije,

Ona mluví a on pije.

Vášeň? Sex? Jen sporadicky.

On se opil jako vždycky,

ona volá kamarádce,

stěžuje si také matce.

Je vypráno? Vyžehleno?

To se hezky staráš, ženo!

Samozřejmě navařeno,

vytřeno i uklizeno.

Žádný zbytek chtíče, citu

v temném koutě jejich bytu,

ani světlá chvilka není

tam, kde chybí okouzlení.

Marná snaha něco změnit.

Neměl ty ses vůbec ženit!

Jiné ženské jsou však k mání,

dej se na lov bez zbraní.

Tušila jsem

Tušila jsem, že se bude chtít vrátit. Snažila jsem se k němu lísat a odvracet jeho hlavu blíž k sobě, ale nešlo to. Díval se skrze mě, někam daleko do minulosti. Neviděl mě, ani nemohl. Asi mu tam bylo líp. Ulovila jsem něco k obědu a rozdělila se s ním. Krev zvířete vychlemstal jako vodu, ani si ji nevychutnal. Chtěla jsem mu připomenout, že je volný. Může pít zhluboka a běhat celé hodiny jen tak pro radost. Může spát tam, kde usne, a vysát krev z čehokoli si usmyslí. Volnost ho zabíjela skoro tak rychle jako člověka. Je tak strašně ochočený. Vymýšlí si různé úkoly, které dělá každý den s jistou pravidelností. Dokonce s jistou pravidelností močí. Jako by ho venčil neviditelný pán. Udělala jsem chybu, měla jsem ho nechat zemřít v zajetí. Často mluví o lidském městě a o trápení svého pána. O lidské lásce, která není taková, jako ta naše. Lidská láska je věrná a plná bolesti. Lidé o své děti pečují dlouho do dospělosti a v podstatě od nich nikdy úplně neodejdou. Já jsem svá mláďata nechala jít. Poprvé jsem byla trochu smutná. Ale bylo to ode mě hloupé. Nechápu, proč by se mnou měla zůstávat. Musí si najít vlastní rozkoš, naučit se zabíjet a poznat štěstí z dlouhého běhu. Některé věci jim jejich matka předat nemůže. Uvědomí si je, až přijde čas. Já lidi znám. Nejsou takoví, jak o nich mluví on. Jsou sobečtí, špinaví, upocení a neustále křičí. Pořád musí předstírat nějakou činnost, všechno si zdůvodňují, jsou ješitní a namlouvají si, že dodržují pravidla. Podle pravidel se mezi sebou dokážou vraždit po milionech. Když ale někdo zabije mimo pravidla, zbytek smečky ho nemilosrdně usmrtí. Jsou si věrní jenom proto, že brzo zestárnou a pak už je nikdo nechce. Starý člověk je odporný jako hnijící větev. A hloupá pravidla by se dodržovat neměla. (Pokračování textu…)

***

Své pokroky hodnotím obětní symbolikou na oknech.

Vina čmuchá kolem jako špatně vycvičený pes.

Nesuď se tak tvrdě, když jsi od přírody měkká,

slyším slova atakovat mantinely mého světa.

Úděl se tváří jako usmíření.

Každé ráno při cestě do práce se nelibě

zdravím s minulostí, cestou nazpět ji vítám

jako jediný světlý bod.

Dělí nás frekventovaná silnice:

převaděč na mě blýská zlatým zubem

a fosforeskující vestou,

i přes pokročilý věk flirtuje.

Láká mě představa vybočit z předem

naplánovaného směru

a přejít silnici se zavřenýma očima.

Ivana Kašpárková absolvovala Českou literaturu v roce 2013. Pokračovala pak studii v Ostravě a Olomouci. Nyní pracuje jako učitelka českého jazyka na základní škole v Opavě. Nedávno vydala v nakladatelství Perplex básnickou sbírku Numeri.

Já – Ty?

Tvář

dere se ulicí,

s betonovou maskou

nesnáší ty věci

ty hlavy, ty nohy,

to lidské maso,

tlející městem v hodinách

ubitých hromaděnými předměty,

říkám já-ono

kde je já-ty?

Zahltit předměty

požrat je namístě nemístně

v konzumu válet se

obléct se taškami

vitrínou spatřit se… (dýchá na sklo?)

(Pokračování textu…)