Editoři Martin Tichý a Radek Touš vydali na sklonku minulého roku dosud nevydané paměti slezského spisovatele Frana Směji s titulem Na co jsem nezapomněl. Součástí knihy jsou také rozsáhlé vysvětlivky a podrobná studie reflektující Smějovo dílo od počátků až po normalizaci.
OM: Jak dlouho jste na knize pracovali, a proč jste se rozhodli právě pro Smějovy paměti? Jsou v nich patrné i „estetické“ ambice, nebo se spíše jedná o soukromé svědectví sociálního a kulturního obrazu doby? Lze vysledovat, zda Směja zvažoval jejich zveřejnění? Konečně: nebylo by čtenářsky vděčnější (i s ohledem ke čtenáři z regionu) edičně zpřístupnit některý z jeho dosud nevydaných románů?
RT: Rukopis pamětí se nám dostal do rukou koncem roku 2017, takže nad přípravou edice jsme s různými prodlevami strávili dva roky. Přestože Směja nepatří mezi nejhodnotnější spisovatele našeho regionu, jeho tvorba – a především ta veršovaná – je mezi zdejšími lidmi stále živá. Jeho básně se objevily v opavském poeziomatu, po „dědinách“ se jeho úsměvné říkačky deklamují při nejrůznějších slavnostních příležitostech. Směja prozaik je ale víceméně zapomenut. V románech nikdy nedosáhl svých uměleckých aspirací a v jeho tvorbě z normalizačních let je to ještě zřetelnější. Proto jsme také dali pamětem přednost před některým z jeho rukopisných románů. Vedle krajinomalby a vzpomínkových pasáží na dětství a štace venkovského učitele, které svou utvářeností místy připomínají Smějovu románovou tvorbu ze 40. let, vypovídají paměti o širším uměleckém a kulturně-politickém dění minulého století na Opavsku a Ostravsku. Obsahují osobní vzpomínky na Petra Bezruče, A. C. Nora, Zdeňka Bára, Valentina Držkovice, Josefa Šrámka a řadu dalších. K vydání pamětí nás tedy přiměla spíše jejich dokumentární než literární hodnota.
MT: Doplnil bych, že paměti byly – stejně jako všechny Smějovy práce vznikající za normalizace – bezpochyby psány s intencí publikace, nikoliv jako soukromé poznámky. Odpovídá tomu i stylizace „vypravěče“. Druhá věc je, že ve své době nebyly k vydání připraveny, tedy že neprošly redakcí, která by opravila mnohé chyby či zpřehlednila strukturu textu. Práci redaktorů jsme tedy museli do jisté míry suplovat my, byť samozřejmě zásadnější zásahy do textu jsme provést nemohli. Jde-li o možnost publikování některého z rukopisných románů, je třeba si uvědomit, že Směja od počátku 60. let psal především politické romány, které v podstatě z oficiálních pozic interpretovaly události válečné a poválečné; tedy byly-li ve své době už tvarově zastaralé, dnes jsou zcela „nečitelné“ i ideově.
Závěrečná studie velmi podrobně mapuje Smějovu tvorbu od slavných básnických Pletek, přes vrcholnou etapu jeho díla tvořenou znovuoživováním tradiční venkovské prózy ve 30. a 40. letech, ale také ideologicky poplatnou literaturu v letech 50., až právě po jeho paměti, které vznikaly na počátku „normalizace“, kdy mu byla znemožněna publikace.
OM: Trochu mě zarazilo, že Směja nesměl za normalizace publikovat. Byly tady přece autorovy „zásluhy“, viz výše zmíněná tvorba z 50. let. A nezdá se, že by právě Směja patřil mezi autory vůči režimu nějak nekonformní. Proč tedy tak vadil?
RT: Směja se v pamětech ke svému vyloučení z KSČ a zbavení možnosti publikovat obšírně vyjadřuje. Ze způsobu, jakým narušuje plynutí textu svými náhlými invektivami vůči opavským komunistickým činovníkům, je znát, že své vyloučení z veřejného života nesl ještě v letech 1972–1975, kdy paměti psal, opravdu těžce. V opavském tisku byl na počátku 70. let hnán k zodpovědnosti především za pozvedávání masarykovského kultu, za přitakávání pražskému jaru a následný nesouhlas s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy, který hlasitě vyjadřoval svou publicistikou. Přestože to vše Směja dokládá dobovými články, je třeba brát jeho výklady s určitou rezervou. To se ale ostatně týká pamětí obecně.
MT: Smějův „problém“ byl, že ač k tomu patrně dostal možnost, neodvolal svůj nesouhlas s příchodem vojsk, tedy že se nekál – na rozdíl od mnoha jiných spisovatelů. Z hlediska svého literárního díla rozhodně nebyl nekonformní, i jeho romány z počátku normalizace mohly být v 70. letech bez problémů publikovatelné, odhlédneme-li od jejich literární (ne)kvality, která Smějovi ztěžovala publikování už v 60. letech.
OM: Konstatujete, že fabulační a ideová schematičnost a didaktická tendenčnost jsou produkty autorova „určitého modelu psaní“. Závěr studie pak uzavíráte tvrzením, že ač vysokých ambic, Směja zůstal „uvízlý v regionu, jejž miloval“. Zajímalo by mě, zda k takovýmto modelům psaní může oblast literatury, kterou nazýváme „regionální“, tendovat, či dokonce „svádět“? A možná ještě aktuálněji: existuje dnes dělení na literaturu regionu a centra? A je to dělení deskriptivní, či hodnotové?
MT: Vymezení regionálnosti neprovádíme ani deskriptivně, ani hodnotově, chápeme ji spíš performativně. Psát regionální román, pokládat se za regionálního autora, brát se za regionální literární specifika – znamená tuto „regionálnost“ teprve vytvářet. I v tom smyslu, že půjde o nějaký privilegovaný prostor produkce a recepce, kde se mohou ustavit částečně jiná pravidla než v centru, řekněme „měkčí“. Takovouto „regionální literaturu“ máme jistě i dnes.
OM: Konečně nemohu se na závěr nezeptat: Jaká byla spolupráce vysokoškolského pedagoga a jeho bývalého studenta? (Radek Touš nyní působí jako doktorand na katedře bohemistiky FF UP). Popř. mohou se čtenáři od vašeho dua těšit na nějaké další edice?
MT: Publikace vznikala v rámci projektu studentské grantové soutěže, a jelikož to byl můj už třetí projekt tohoto typu, mohu srovnávat – a musím říci, že Radek Touš se během magisterského studia skutečně odborně vypracoval. Takže si na spolupráci věru nemohu stěžovat. Jde-li o budoucí edice, něco je v plánu, ale zatím je to otevřené.