Dlouho očekávaná a pečlivě připravená. Tak lze označit právě vyšlou edici prvního svazku básnických spisů filozofa, prozaika a nejen legendy, ale rovnou patriarchy českého undergroundu. Egon Bondy ovlivňuje a bude ovlivňovat jak své příznivce, tak — a možná ještě více — zaryté odpůrce. Nelze nepodlehnout jeho osobnosti, přesvědčující nás v jedné chvíli o svém sebezbožnění, aby nám vzápětí ukázala jediné východisko existence v sebevraždě.

První svazek čítající přes tisíc stran — podklady byly editorem Martinem Machovcem připravovány již před deseti lety — zahrnuje texty z období 1947—1963, následující kniha mapuje léta 1962—1975, třetí soubor pak roky 1976—1993, včetně příležitostné tvorby z let 1948—1994 a textů do sbírek nezařazených, ovšem publikovaných (slovy editora) jako „dodatky ke knihám prozaickým či filosofickým“. Do svazku nejsou zařazeny texty či textové soubory existující pouze v rukopisech, které nebyly vydány ani samizdatově, ani tiskem, s výjimkou nevelkého souboru z první poloviny šedesátých let Neolitická stanice, v bondyologické literatuře dosud neznámého, který editor otiskl s ohledem na skutečnost, že Egon Bondy na něm pracoval v posledním období svého života a uvažoval o jeho alespoň částečné publikaci. Ostatně v rukopisech se mnoho Bondyho textů nedochovalo. Báseň z 19. dubna 1976 ze sbírky The Plastic People of the Universe uvádí, že básníkova družka Julie (seznámili se roku 1963) jednoho dne spálila „patriarchovy“ básně: „za třicet let schovávané / neoklepávané“.

Hraniční rok celé řady — 1993, respektive 1994 — byl zvolen se zřetelem k poslední vydané básnické sbírce Ples upírů (1995) se závěrečným textem z ledna 1994. Edice tedy nezahrnuje poslední období 1994—2007, z něhož se dochovala řada textů v autorově literární pozůstalosti, popřípadě v soukromých archivech. Bondy také občas obohacoval o básnické i jiné texty svou korespondenci. Známy jsou především jeho osobité a vtipné pohlednice. Edice sice respektuje vydání „poslední ruky“, avšak snaží se postihnout „veškeré známé básnické texty“, v kterémkoli období autorem vydané a jakkoli publikované — knižně, samizdatově či strojopisně, což byla situace typická pro „vydavatelskou“ praxi v edici Půlnoc, kdy distribuce fungovala pouze v úzkém okruhu autorových přátel.

První svazek Spisů obsahově odpovídá prvním čtyřem knihám z devítisvazkového Básnického díla Egona Bondyho z Pražské imaginace, dnes již — zvláště pokud jde o některé díly — takřka nedosažitelného, pořízeného Machovcem (ve svazku třetím a osmém s tiskovými chybami a překlepy). V Básnickém díle navíc vyšla řada sbírek tiskem poprvé a současně naposled (Malá kniha, 1953; takzvané Filosofické básně z konce padesátých let, skladba Naivita, 1963, a další), jak bylo výše naznačeno, na celé řadě je patrná vydavatelská překotnost a spěch, patrně související s těsně posametovým hladem po vydávání undergroundových textů. Za zmínku stojí ještě reprezentativní výbor Ve všední den i v neděli… (texty z let 1950—1994), vydaný Machovcem v roce 2009. Vzhledem k omezenému rozsahu zde zákonitě absentovaly některé rozsáhlejší texty (například Naivita; Kádrový dotazník, 1962—1967), z nichž se editor na rozdíl od skladeb Pražský život (1951), Zbytky eposu (1955) nebo Deník dívky která hledá Egona Bondyho (1971) „neodvážil nic ,vybrat‘“.

Hlavním cílem Spisů je tedy odkrytí původních textových vrstev, jejich vývoj a proměny, jakož i kanonizace básnických textů. Poznámky, různočtení a kolacionování vykazují aspekty vydání vědeckého. Za relevantní prameny jsou v edici považovány především první vydání, ať už samizdatová, či strojopisná. Výjimku z pravidla tvoří skladba Prager Leben / Pražský život, která ve své původní a delší verzi (z edice Půlnoc) nebyla nikdy šířena ani v samizdatových opisech a její podoba s „počeštělým“ titulem (publikovaná i v Básnickém díle) „si již v české literatuře vydobyla uznávané místo“. Původní verzi s německým názvem Prager Leben tak lze vnímat pouze jako dokument textové geneze.

Edice je rovněž cenná v těch případech, kdy restituuje jak texty autorem vypuštěné (princip poslední ruky je respektován, neboť vyškrtnuté texty jsou odlišeny), tak místa s prokazatelnou literárněhistorickou hodnotou. Například závěrečná Bondyho poznámka o vydaných a chystaných svazcích edice Půlnoc v Totálním realismu (1951), dokládající existenci dosud nenalezených souborů Bondyho (Povídky o lásce) a Jany Krejcarové (Therapeutické texty). Jako nezastupitelný se jistě ukáže editorem předesílaný soupis titulů a incipitů a také jmenný rejstřík zahrnující jména postav skutečných, fiktivních i mytických, který má vyjít ve třetím svazku. Obdobný soupis Machovec již připravil v Magorově summě. Podobné vokabuláře vypovídají cosi podstatného o vzájemném vlivu, „čtení“, chcete-li dialogu v těchto podzemních okruzích.

Mezi mánií a introverzí

Vůbec příběh vydávání Bondyho textů často nese rysy pokoutnosti a dobrodružství. Ožívá již s vydavatelskými počátky edice Půlnoc, kdy texty vycházely zpravidla ve čtyřech, maximálně šesti exemplářích, které kromě Bondyho a Ivo Vodseďálka dostával například i Mikuláš Medek, přes zabavování básní StB (jeden z oddílů sbírky The Plastic People of the Universe nese název „Čteno při výslechu, úředně zabaveno“) až po vydavatelský boom undergroundových textů v devadesátých letech, kdy se Bondy takřka ze dne na den stává intelektuální a uměleckou hvězdou prvního formátu.

První svazek Spisů předkládá čtenářům období pro Bondyho snad nejpodstatnější, kdy s takřka manickou energií realizoval řady uměleckých (snad i donkichotských) aktivit, kdy se ocital v centru komunikačního pole, jež sám zakládal a jež také svévolně opouštěl. Po juveniliích, vznikajících mimo jiné pomocí surrealistických metod (gramatický automatismus, Dalího paranoicko-kritická metoda), se objevují náznaky poetiky takzvaného „očitého svědka“ Skupiny 42. Avantgarda se sice tehdy zdála vyčerpána, ale Bondy ji ani v těchto dobách prakticky neopustí a ve stylově nejprůzračnějších básních psaných metodou totálního realismu se objevuje takřka křečovitá potřeba neotřelosti, převratnosti, s (anti)vazbou na socialistický realismus. Totální realismus tak nelze vyjmout z celkového „podzemního“ klimatu: nejen autorů kolem edice Půlnoc, ale i dalších — třeba surrealistických — ghett, například Libeňských psychiků či (generačně) se vymykající osobnosti Bohumila Hrabala. Dojem soudržnosti se však dá detekovat v potřebě autorů vyrovnat se s tradicí prostřednictvím intertextové hry, interakce kanonického textu, upraveného dobovou „nejedlovštinou“, reziduí paměti a moderního posttextu (Babička Němcové, texty K. J. Erbena, K. H. Máchy a další). Totální realismus vstupuje do dialogu s „drsným realismem“ Mikuláše Medka, naivním či trapným realismem Ivo Vodseďálka nebo dokonce explosionalismem Vladimíra Boudníka. Vedle postoje nezúčastněného komentátora, který je však v „nejčistší“ formě přítomen jen v několika básních, paralelně sledujeme pozici lyrického mluvčího-vizionáře, agitátora, proroka, revolucionáře, který tvoří i boří současně.

Bondy se od poloviny padesátých let částečně stáhl do ústraní, byť s přáteli udržoval poměrně bohatou korespondenci, jeho introverze souvisí s návratem k nedokončeným středoškolským studiím (1957) a dálkovému absolvování vysoké školy (1962). V textech se objevují lamenta, litanie, motivy soteriologické vedle filozofických kontemplací, inspirovaných Schopenhauerem či Nietzschem, stejně jako taoismem a buddhismem. Stylizaci proroka si ovšem mluvčí ponechává, verše lze směle číst optikou ginsbergovského apelu. Filozofické básně vrcholí skladbou Naivita, básnickým prologem k pozdější Útěše z ontologie (1967), kde se autor vrací k existenciálním polohám některých textů z padesátých let (téma sebevraždy a samoty). Závěrem se lze jen ptát po způsobech čtení tak širokého textového i stylového rozptylu. Myslím, že z Bondyho nám zůstane jistý pocit nadčasovosti, tu jaksi vynucené, tu vášnivě i chladně prorocké, vždy však vycházející z přímočaré poctivosti k sobě jako k ostatním.

Egon Bondy: Básnické spisy I. 1947—1963, Argo, Praha 2014