Tušila jsem

Tušila jsem, že se bude chtít vrátit. Snažila jsem se k němu lísat a odvracet jeho hlavu blíž k sobě, ale nešlo to. Díval se skrze mě, někam daleko do minulosti. Neviděl mě, ani nemohl. Asi mu tam bylo líp. Ulovila jsem něco k obědu a rozdělila se s ním. Krev zvířete vychlemstal jako vodu, ani si ji nevychutnal. Chtěla jsem mu připomenout, že je volný. Může pít zhluboka a běhat celé hodiny jen tak pro radost. Může spát tam, kde usne, a vysát krev z čehokoli si usmyslí. Volnost ho zabíjela skoro tak rychle jako člověka. Je tak strašně ochočený. Vymýšlí si různé úkoly, které dělá každý den s jistou pravidelností. Dokonce s jistou pravidelností močí. Jako by ho venčil neviditelný pán. Udělala jsem chybu, měla jsem ho nechat zemřít v zajetí. Často mluví o lidském městě a o trápení svého pána. O lidské lásce, která není taková, jako ta naše. Lidská láska je věrná a plná bolesti. Lidé o své děti pečují dlouho do dospělosti a v podstatě od nich nikdy úplně neodejdou. Já jsem svá mláďata nechala jít. Poprvé jsem byla trochu smutná. Ale bylo to ode mě hloupé. Nechápu, proč by se mnou měla zůstávat. Musí si najít vlastní rozkoš, naučit se zabíjet a poznat štěstí z dlouhého běhu. Některé věci jim jejich matka předat nemůže. Uvědomí si je, až přijde čas. Já lidi znám. Nejsou takoví, jak o nich mluví on. Jsou sobečtí, špinaví, upocení a neustále křičí. Pořád musí předstírat nějakou činnost, všechno si zdůvodňují, jsou ješitní a namlouvají si, že dodržují pravidla. Podle pravidel se mezi sebou dokážou vraždit po milionech. Když ale někdo zabije mimo pravidla, zbytek smečky ho nemilosrdně usmrtí. Jsou si věrní jenom proto, že brzo zestárnou a pak už je nikdo nechce. Starý člověk je odporný jako hnijící větev. A hloupá pravidla by se dodržovat neměla.

Nejhorší bylo, když jsem se ho zeptala na jméno a on řekl, že se jmenuje Rex. Je to jedno z nejhorších ochočených jmen, co znám. Rex zní jako otrok. Říkám mu Ibišku. Říkám mu tak, protože se mi to líbí a ibišková vůně se k němu hodí. Je to totiž velice krásný pes. Potkala jsem ho ve městě. Samozřejmě v noci. Neochočení psi by se neměli toulat městem za světla. Lidé je chytají a dávají jim smrtící injekce. Já navíc na první pohled vypadám jako pěkná bestie. Jsem černá, kostnatá a docela špinavá. To jsem si ale uvědomila, až když jsem ho poznala. Překvapilo mě, že se toulá kolem nádraží. Medový rotvajler mezi ostatními línajícími a chromými psy docela razil. Jeho prý před týdnem srazilo auto, od té doby se toulá. Jeho pán neměl nikoho, kdo by se o psa mohl postarat, a navíc, Ibišek je hrdý pes. Nechtěl se stát rodinným mazlíčkem, co chytá kroužky, hraje si s dětmi a mlsá piškoty. Navrhla jsem mu, ať zůstane se mnou. Naučím ho se o sebe starat a pak se třeba můžeme rozloučit. Šel se mnou, protože neměl jinou možnost. Těžko v tom vidět cokoli jiného. Ze začátku mu byla taková zima, že odmítal spát na zemi. Teď už si docela zvykl, ale je pravda, že se po ránu celý třese. Vstává strašně pozdě, pak se dlouho protahuje a potom pomaličku sejde k vodě, aby se napil. Rád se dívá na svůj odraz na hladině. Je úplně k ničemu. Dávno jsem přemýšlela o tom, že ho opustím, ale je mi ho líto. Nedokážu si ho představit samotného. Určitě by se napil zkažené vody nebo by se nechal chytit lidmi a utratit. Cítím se s ním dobře. Je takový strašně smutný. Určitě viděl spoustu věcí, ale nemluví o nich. Taky musí být o něco starší než já, začíná šedivět. Jinak se na něm věk neprojevuje. Domácí psi nestárnou tak rychle jako my. Je to tím, že nemají žádný život. Vysedávají po boku svých pánů a dělají jim společnost. Moje rodina taky pochází z domácích psů. Před dávnými lety totiž už na světě žádní divocí psi nebyli. Lidé je pochytali, ochočili nebo pozabíjeli a snědli. Jenže pak spolu vedli časté války nebo vypukl hladomor nebo nějaká jiná nemoc a při těchto příležitostech jich vždycky značná část pochcípala. Domácí psi, které nestačili sníst, se odebrali do lesů a zdivočeli. Takhle mi o tom vyprávěla babička.

Ibišek se mi často omlouvá za to, jaký je. Vadí mi to. Omlouvají se lidé. Psi jsou takoví, jací jsou, a každému to může být jedno. Je přece jasné, že je to zimomřivý chudáček, slabý a nešťastný. Celý život žil se svým pánem. Jestli nenajde radost z běhu, tak brzo umře, to je jasné. Dnes ráno jsem se rozhodla. Buď se naučí běžet, nebo ho tady nechám. Ať si dělá, co chce. Nejsem jeho pán, abych ho živila. Vůbec se mnou nemluví a štítí se čerstvě zabitých zajíců. Napřed do něj trochu strčím tlapkou, na to ale vůbec nereaguje. Není zvyklý vstávat tak brzo ráno. Jenže tahle část dne je pro běhání úplně nejlepší. Houknu mu do ucha: „Vstávej, lenochu. Máš poslední šanci něco si užít.“ Kupodivu otevřel oči, vyjeveně si mě prohlížel, skoro jako by mě viděl poprvé, ale naštvaně nevypadal. „Co je, co se děje?“ Donutila jsem ho postavit se na nohy a vynechat obvyklou ranní prohlídku svého zevnějšku. Nesnáším to jeho věčné vzhlížení se v potoce. Tváří se při tom jako stará ženská.

(Podle textu publikovaného v časopise Dobrá adresa, roč. 6, 2005, č. 12, s. 29-31; odkaz zde: http://www.dobraadresa.cz/old.htm; další autorčinu povídku si lze přečíst v témže periodiku, roč. 7, 2006, č. 3)

Lucie Dudková (1982–2005) absolvovala na FPF SU magisterskou češtinu a dějepis, krátce před promocí zemřela při tragické dopravní nehodě. Její povídky vyšly ve sbornících Šrámkovy Sobotky a v časopise Dobrá adresa, odkud přejímáme i autorčinu fotografii.