Z médií i z politických hovorů prakticky zmizela otázka významu literatury pro lidské společenství, čas od času ještě tak nějaký ten spisovatel vystřelí přímo do středu mediálních ramp, ale většinou je to jen marný humbuk, ve kterém se propírají spíš osobní třinácté komnaty a na literaturu se už nikdo neptá. Novodobí darwinologové si čas od času postesknou, cože je to za druh, ten básník, nebo hůř, čtenář! Ten přece přímo drze porušuje základní pravidlo darwinismu – druhy se přece vyvíjejí díky tomu, že se pokouší zvyšovat svou možnost reprodukce a teritorium lovu, představují tedy tito mastodonti slepou vývojovou větev?

I mezi některými literárními vědci panuje skepse a občas se objevují hlasatelé konců – nejprve knihy, pak poezie, a potom hned celé literatury, kterou prý vytlačí nová média. Při poslední bilanci české literatury za rok 2014 se dokonce jeden renomovaný odborník na současnou českou poezii vyjádřil tak, že kniha už nestačí, že poezie musí do ulic a na internet. Nabízí se tedy kacířská otázka – proč vlastně se ještě literaturou zabývat, nota bene proč ji studovat.

A přece budu vytrvale tvrdit, že psát a číst smysl má, a to dokonce dost podstatný. Jak v pohledu obecném, tak i v tom osobním. Začněme tím prvním. Je nepochybné, že jednou z podstatných hodnot člověka jako druhu, je jeho paměť i schopnost řeči. Ne dorozumívání, to umí kdejaká včela (nic proti včelám, ani pavoukům, jsou to všichni tvoři boží), a nejspíše i efektivněji. Mluvím o řeči, která spolu s ukazováním na konkrétní věci nese i osobní vzkaz. No a to je nejspíš ten důvod, proč se člověk tak radikálně mění. Jenže! Je dnes asi už zřejmé, že umělecká i lidská avantgarda z počátku dvacátého století se velice mýlila, když věřila v trvalý pokrok lidstva, v jeho nezpochybnitelnou cestu vpřed. Smutným výsledkem tohoto sprintu k lepšímu zítřku jsou koncentrační tábory, gulagy, nebo šílenci popravující karikaturisty tak říkajíc v přímém přenosu. To ale neznamená, že neexistuje jedna oblast člověkova vyskytování se na světě, která takový vývoj ukazuje, je to schopnost v různých polohách, v množství těch poloh, vyjadřovat své srdce. Začínali jsme kdysi na rozhraní milovat-nenávidět. Když neandrtálec miloval ženu, zatáhl ji za vlasy do jeskyně a bylo. Dnes jsme přeci jen, pořád v to věřím, schopni větších jemností – umíme se propadat do druhého, umíme se do něj chumlat, stejně jako jej dokážeme nesnášet až k brnění zubů. Neandrtálec byl možná též schopen podobných rozlišení, jenže o nich nevěděl. Jazyk a řeč mu nedávaly tyto možnosti. A to je právě význam literatury jako tradice, jako instituce ukazující nám, kam se s lidským srdcem dá dojít. Zjednodušeně řečeno, Mácha nás naučil ostré, agresivní, ale vášnivé a úplné lásce, i se všemi těmi hrůzami žárlivosti. Dnešní poezie nám zas, třeba díky poezii Karla Šiktance nebo Petra Hrušky, ukazuje, jak těžké je spoluexistování s druhým i po řadě let. Jaká je těžkost, ale i krása znova se pokoušet nacházet společnou řeč, i když častěji drhne, než že by souzněla. A to je hodnota, kterou snad stojí za to ochraňovat. Literatura už dnes jistě není okrašlovací spolek nebo továrna na krásu, tuto funkci skutečně lépe plní telenovely a připitomělé televizní šou nejrůznější povahy. Zato ale zůstává prostorem, ve kterém se dokážeme se skutečným soucitem a účastí sklonit k druhému člověku, to je dost.

Pak je tu onen rozměr osobní. Je dnes jisté, že literatura nedokáže měnit svět a nejspíš to ani nikdy neuměla, jak psal kdysi Pavol Vilikovský ve fiktivní nobelovské řeči, kdyby to uměla, dostávali by dnes chudí vynálezci dynamitu Proustovu cenu od bohatých literátů. Jedno, jedno ale může. Je pomocnicí a ochránkyní lidské svobody, člověka celého, s jeho velikostí i s jeho traumaty. Právě proto, že její výkony jsou z ekonomického hlediska jaksi zbytečné, není možné ji ovládat a podřizovat, ostatně všechny totalitní režimy věděly dobře, proč je potřeba právě umění umravnit, chceme-li ovládnout společnost. Proto lze i díky ní prožít život, ve kterém se na sebe každé ráno můžeme podívat do zrcadla.

Neuvidíme tam asi člověka krásného, usměvavého, plného jakéhosi pitomého štěstí, ale je možné tam zahlédnout člověka, který pevně stojí na svém. A tento pocit se nedá ničím nahradit, nedá se za nic vyměnit. Neexistuje šidítko, které by dokázalo překrýt (alespoň ne trvale) náš vztah ke světu. A právě umění, a literatura zvlášť, nedělá nejspíš nic jiného, že vytrvale ukazuje na to, že i v té zdánlivé zbytečnosti se odehrává překrásný, pořád od antiky stejný zápas o smysl lidské existence, o člověka, který hledá na této zemi svůj důvod. To je úkol pro celý život.

Jakub Chrobák