Pachuť melty

 

Hned jak prsty najdou otvor, vnoří se do něj. Jeden prst… druhý… nechají se šimrat jemnými pírky, šátrají mezi nimi uvnitř duchny, dokud nenajdou dřevěnou truhlu. Pak už postupují rychle. Zasunou klíč. Otočí.

Chci si vybavit ten chtíč, se kterým se rty přitisknou a sají. Pohyb pachtící po tom, co mi nesmí být odejmuto. Vybavit si iluzi bezpečí. Nevědomí chaosu. Mámino konejšivé gesto. První, které uklidní pudové nárokování. A od té chvíle jich bude tolik, nejen od mámy, že umlčí můj nářek a nechají sny propadnout do prázdna.

Napočítám pětačtyřicet portrétů Palackého. Nepochybuji o jejich moci navrátit řád entropii mému já. Sroluju do dlaně nový život a vydám se s ním do svého pokoje, abych jej ukryla do báglu den ode dne těžknoucího očekáváním a přípravami.  

Nebojím se tolik kostnaté ruky s vystouplými žilami, kterou může zaskřípání některého ze schodů vzbudit. Která může sevřít můj ramenní kloub, otočit mě čelem k rýhám, které čas do babiččiny tváře neúprosně vryl, a pak mě kvůli těm bankovkám seřezat. Chladně. Bez ohledu na fakt jednadvacetileté dospělosti. Více se bojím, že si nevybavím ten chtíč. Chuť mateřského mléka.

Ráno paralyzovaná strachem, zda noční výprava nebyla jen další z nicotných snů. Ale kořist tam leží a dovolí mi plnit bágl dalšími nutnostmi a přitom protahovat sny zpět. Mezerami v zoufalství. Na povrch skutečnosti.

Babička mi přisune hrnek melty. „Podražili chleba, tak jsem zadělala kvásek. Budeme ho živit tam, co úspory.“

Strnu. Doposud byl čas na otevření peřináče přesně vymezen dnem babiččina důchodu a mé výplaty.

„Domácí je nejlepší. Neplesní, děda ho jedl i před smrtí. Jen ho tak žmoulal namočený do kafe, jak mu čtyři zuby dovolily.“ Namaže krajíc máslem. „Soused mě vzal pro máslo do města. Byla akce. A kolik lidí tam bylo! Brali toho po deseti. I další věci. A jak se o ně hádali! Staří jako já, i starší. Ti pamatují! Ti vědí, proč jim nemá být hanba vyndat cosi sousedovi z košíku a přidat to do svého.“

Mlčím, abych se vyhnula hádce o hamižném shromaždování čehokoli, kterou nevyhraju, protože nepochopím neodvratnost babiččina počínání. Protože přede mnou na zápraží mého domova neodstřelili Žida.

„Vy mladí o tom víte hovno!“

Až přijedou tanky, až se začne střílet, až se to tu bude hemžit uniformami, bude zle. Ale mouka, cukr, konzervy a vše, co se nemá zkazit, nám to usnadní. Mouku sice prolézají červi, ale ti ve válce svoji odpudivost ztratí.

„Co to máš na sobě?“ všimne si nových džínů. „Já šetřím a ty rozhazuješ?! Barák nám padá na hlavu! Okapy v prdeli!… Kdykoli může přijít válka! Pak bude každá koruna dobrá…“ řve, rudá, rozhazuje rukama. Mimoděk se přikrčím.

Tluče mě. Až vyrostu, ubráním se ti, babičko.

„Cti otce svého,“ farář poklepává koncem ukazovátka do otevřené dlaně, „a matku svou!“ Chňapne mě za tričko a vytáhne ze židle. Stojím mezi ostatními. Mám se bát? Pohrdat? Čím? Jako by byla samozřejmost mít otce a matku. Jím? Násilím? „Cti staré a nemocné!“ Ukazovátko mi vtlačí pod bradu, pozvedne jím hlavu a pohledem bodne do očí. „Cti každého člověka na zemi, protože v každém je Bůh!“ Tlak ukazovátka na rameno mě vrátí na židli. V něčem změněnou. Jen ještě nevím v čem.

„Já v tvém věku měla jen dvoje štrample. Béžové. S takovými těmi vroubky. Ani sukni! Jen pánskou košili po kolena. A byla jsem ráda, že můžu do školy! Že nemusím na pole. Jednou mě na koryto přimáčkla kráva. Dodnes si pamatuju to křupnutí. Ruka zlomená. Nemocnice daleko. Kus vlakem. Pak autobusem. Ale na ten jsem nešla. Pěšky 20 km. Tu ruku jsem si přidržovala druhou. Slzy bolesti mi tekly, ale ušetřila jsem korunu. Víš, co to tehdá bylo? – KORUNA?! A ty si utrácíš…!“ Plivne.

Slina si nachází cestu mým lýtkem. Už jsem vyrostla, babičko. Mohla bych… Nemohla! Přece neuhodím Boha.

„Neumíš si představit bídu války,“ už smířlivěji. „Já taky ne. Byla jsem děcko. Máma mi o tom vyprávěla. Směšný příděl pro šest hladových krků. V šedesátémosmém, to už si pamatuju, tu paniku, jak nás obsadili Rusi. Všude tanky. Rachot letadel. Všichni, co zažili válku, se báli. Hned jsem dala synkovi vozík. Rychle do krámu. Koupit, co půjde. Jenže tam už nebylo nic! Prázdné regály a vyděšené huby plné nadávek. Pár lidí se tam sepralo o brambory. Když děda spatřil synkův prázdný vozík, odepl řemen a spráskal ho jak koně. Za Židy co budou umírat v plynu, za děcka co z nich válka zrobí siroty, za marný boj o kus žvance. Nepochyboval, že se to zas stane! Musel to šestileté děcko spráskat, jináč by se tou hrůzou udávil. A nic z toho se pak nestalo. Válka nepřišla. Tvá máma byla tehdy mimino. Na té se to nepodepsalo. A na tobě? – už vůbec ne!“

Ale podepsalo. Každý den se na mně podepisují proudy tvých vzpomínek. Provrtávají se mi tělem, až je tou tíhou celé zcepenělé. S odporem usrkávám meltu a představuju si, že se hnědavý mok roztáčí, točí se stále rychleji a já se propadám do jeho víru se všemi těžkostmi babiččina života i ostatních životů. Vidím samu sebe utonulou a konečně lehkou. „Ráno bylo slyšet umíráček,“ měním téma.

„Lukeška odnaproti zemřela. Však už měla věk. Čtyřiaosmdesát. Večer šla spát. Ráno ji nevzbudili. Kdyby takhle umřel každý. Ne jak Maryška. Té bylo sotva čtyřicet. Vlasy jí slezly. To ty injekce. Co dělá ženu ženou, jí sebrali. Ne nemoc, ale oni z ní udělali trosku. Svině felčarský!“

Nevím, proč zrovna tato smrt babičku tolik rozrušuje. Není týdne, aby ji nevzpomněla. Aby na hrob nepoložila květinu. Maryš má dávno jinou. Ten už si na ni nevzpomene a babička pořád. Říkala, že Maryšovou opustil Bůh, a tak jí sama chodila omývat tělo od potu a moče. „Maryšku přece zabila rakovina.“

„Děda měl taky rakovinu a zemřel jako člověk. Protože se jim nedostal pod kudlu. Z Maryšky udělali stvůru. Tam co měla mít,“ ztiší hlas, „otvor… tam dovnitř, tak tam se jí udělala díra jak vrata. Hnis z toho tekl proudem. Řvala bolestí. Morfium nezabíralo. Prosila o smrt. Co by dala za tu euto… tu injekci…“

„Eutanazii.“

„Jo, ale tady může důstojně chcípnout leda čokl, člověk ne. Kurvy to sou doktorský. Jde jim jen o prachy. Co je jim do chudáka ze vsi. Kdyby to byla nějaká celebrita, to by se jináč starali.“

„Babi, ale…“

„Mám pravdu! Děda měl metastázy i v kostech. Jak ho šoupli do toho tunelu, nevěřili, že může být živý, že včera dával na střechu nové tašky. Sám. Bez lana. Zbytečná cesta na tu o… on…“

„Onkologii.“

„Jo tam, do Brna. Stejně mu nešlo pomoct. Tu střechu dodělal. Teprv pak lehl, že ho bolí břich, a do dvou dnů se jelo pro faráře.“

„Kdyby šel k lékaři dřív, možná by tu teď s námi byl…“

„Nesmysl! Shnil by jak Maryška. A konec žvanění! Čas nevrátíš. Není z čeho vařit. Je třeba zabít králíka.“

Babička ví, že králíka nezabiju. Že mají jména. Ví, že půjdu za Lukešem. A dřív než se králík lekne, než se leknu já, srazí mu Lukeš vaz. Ale ještě než k tomu dojde, zavře za námi dveře kůlny. Babička to ví a jsou to jediné chvíle, kdy přísnost v její tváři střídá cosi… Vypočítavost? Zadostiučinění? Nevím přesně, kdy mě poprvé poslala zabít králíka, ale vím jistě, že jsem byla dítě.

Pohledem mě doprovází až k sousedově brance a celou dobu se mi do zad trefuje slovy: Na barák nestačíme. Třeba chlapské ruky. Lukeš teď bez mámy. Sám neuvaří. Čas na vdávání. Nechávám je sklouzávat po těle na zem. Jako každý Lukešův dotek. Jen aby na mně neuvízly.

Znám dobře roh kůlny, ve kterém stojí dřevěný pranýř. Kdysi stával v jedné ze školních tříd. Přes něj se ohýbala těla dětí, aby vzápětí se zasvištěním dopadla rákoska. Ohýbaly se jako já, pokaždé když mě babička pošle zabít králíka. Zapřu se o trám a nahmatám v něm strach a bolest. Cizí? Svoji? Minulou? Přítomnou? Jedno vím – budoucí už ne. Stáhnu džíny. Není důvod protahovat, čemu neujdu. Ani Lukeš neztrácí čas zbytečnými pohyby. Kalhotky na stranu. Pronikne tvrdě, až vykřiknu. Do dlaně si zadřu třísku. Prudké přírazy mi vyráží dech a dřou břicho o prkno, ale dá se to vydržet. Nebude to trvat dlouho. Myslet na něco jiného. Třeba na sekeru zakousnutou do špalku vedle kůlny. Decibely Lukešových vzdechů se zvyšují. A po tom nejmocnějším dostanu, co mi náleží. Do naha svlečeného králíka. Lukeš mě obejme rukama od krve. Šeptá o mrtvé matce, o svatbě, o posteli místo pranýře… Nepozvracet se z pachu čerstvého masa, potu, spermatu, cigaret a bůhvíčeho ještě. Setřást ze sebe ta slova i pach a co nejrychleji zapomenout.

Vplížím se do tlamy noci. Uchopím sekeru a v tu chvíli Lukešova hlava krvácí z tepny. Zaplaším onu představu a dřív, než Lukeše probere hluk a objeví se v kůlně, jsem pryč. Jen hromada třísek v rohu tam po mně zůstane.

Ráno přiznám letenku do New Yorku. Hrnek v babiččině ruce strne uprostřed cesty ke rtům. Pachuť melty mi ulpívá na jazyku. Ať se hladina zvíří. Ať se v tom víru utopí vše, o co nestojím. „Možná je čas odejít.“ Odloupnout se od toho, co tě k sobě přilepilo a drží. „Okapy tečou, kotel potřebuje vyměnit, na štípání dřeva tvé ruce stačit nebudou…“

Jak to můžu říct?! Za to by mě děda přerazil! To by nedovolil! Dřel tu na tom. Jeho otec to postavil. A co by bylo s ní? Zavřela bych ji do čtyř stěn miniaturního pokoje v domově důchodců?! Za vše, co pro mě udělala? Já! Mrcha, která si ničeho neváží! Pokřižuje se nad cenou letenky. „To byly peníze na horší časy!“

A můžou být horší časy než ty, ve kterých je máma pouhou ikonou ve fantazii, vzdálenou na míle daleko?

„Okradla jsi mě!“

„Vzala jsem si jen část svých výplat.“

„Patřily mi!“

„Sedmé přikázání zní…“ farář zvedá ukazovátko. „Nepokradeš,“ vyhrknu ve strachu z rány. V tu chvíli ji dostanu. Zleva. Zprava. Babička se vrhá na mé drobné tělo a tluče a tluče. „Nemáš právo odjet! New York! Rodiče! Kde je tam chceš hledat? Víš jak je New York velký?“

Nenacházím hlas, abych připomněla adresu na pohledech, které jsem před lety dostala.

„A proč je chceš najít? Co to jsou za rodiče, když tě tu nechali?! Kde byly celé roky?! Když jsi rostla? Když jsi šla poprvé do školy? Když jsi to poprvé dostala a bála ses, že vykrvácíš. Když si to s tebou ten odvedle rozdal a tys nevěděla co se sebou? Kde kurva byli?!“

Brečím.

„V prdeli! Já tu byla! Já dělala, co šlo. A ty teď pudeš taky do prdele?! Tak se mi odvděčíš?! Co to je za mámu, co nechá děcko a zdrhne?! Prý vydělá prachy a vrátí se pro tebe. Aby ses měla líp než ona. Nikdy se nezbavila pocitu, že se mnou měla kruté dětství. A vrátila se? Dneska se to může. Odložit děcko. Už na to sou i ty… popelnice na děti!“

„Babyboxy,“ vzlyknu.

„Nehodí se ti dítě, tak ho tam flákneš a život jde dál. Ještě tě pochválí, že jsi ho nemrskla mezi odpadky. Moje máma měla šest dětí a o všecky se postarala! Tvoje máma tě nechala, ať se stará bába.“

Dávím se vlastními vzlyky.

Znovu se na mě vrhne. Zavalí mě, až lapám po dechu. Tluče pěstmi. Kope. Až ji vysílení položí na podlahu vedle mě. Hlasitě oddechuje. Cítím, jak se mi dělají boule a modřiny. Přes bolest k ní zvedám obličej, abych se ujistila, že je v pořádku. Naše oči plné zděšení z činů té druhé se střetnou. Natáhne ke mně ruce. Teď mě uškrtí! Obejme mě. Pevně drží a pak… pak to z ní vypadne.

„V USA nebyli dlouho. Ona myla nádobí. On se každé ráno postavil na benzinu a čekal. To se tam dělá. Přistěhovalci jsou levné pracovní síly. Nikdy nevíš, co budeš ten den dělat. Zastaví auto, naloží tě, někam odveze. Tam dostaneš práci. Dřeš jak mezek. Za pár korun. Třeba šestnáct hodin. Aspoň tehdy to tak bylo. Spali ve špíně, ale neopouštěl je sen, že vydělají peníze, koupí si byt ve městě a z tebe udělají princeznu. Makal na mrakodrapu. Jištění žádné. Měl úraz, div že se nezabil. A víš jak je to s placením lékařů v USA. Tak ten sen opustili a vrátili se, ale nohu už mu zachránit nedokázali.“

„Vrátili?! Proč jsi mi o tom neřekla? Proč za mnou nepřišli?“

„Báli se, že už k tobě nenajdou cestu. Neunesli, že se jim ten americký sen rozpadl. Žili, jak se dalo, ve městě na ubytovnách, pak i na ulici, chvílemi pracovali, jindy šli po žebrotě. A strašně se hádali. Až šli od sebe. On zmizel bůhvíkde a ona si našla flek v Harrachově jako pokojská. Ale stýskalo se jí. Chtěla vidět, jak se měníš v slečnu. A tak přišla sem. Do vsi. Nutila jsem jí místo v baráku. Čím víc jsem jí vyčítala, tím víc se mi vzdalovala.“

Visím babičce na rtech. Konečně jej cítím. Onen chtíč. Cítím sladkost mámina mléka. Mámy, která je teď blíž, než jsem myslela. Už chci znát místo, kde je. Rozběhnout se za ní. Říct jí, že si pamatuju, jak chutnalo její mléko.

Ale babička je čím dál nervóznější.

„Měla za to, že bys jí neodpustila. Ani nevěděla, jestli to, že tě nechala se mnou, nebo to, že z tebe neudělala princeznu. Pak se znova vdala.“

V tu chvíli vidím babičku poprvé plakat. Došourá se ke kredenci a vytáhne hromadu dopisů. Copak jsem ti tohle mohla dát? Nechat tě číst, že táta žebrá s ksichtem na zemi na Karlově mostě? Bez nohy! Že se tvá máma několikrát pokusila zabít? Prášky zapíjela chlastem. Nemocná! Podstoupila několik operací. Vzali jí dělohu. Pochva jí prohnila… Sama jsi měla co dělat se svým dospíváním, copak jsem ti ty dopisy mohla dát? Copak jsem mohla? Řekni! Měla jsem to udělat? Měla?!“

„Shnila jí… pochva…?“ Zahltí mě předtucha. „Koho si vzala?“

„Maryše.“

Jméno se zabodne do vzduchu a zůstane v něm trčet. Ruka svírá letenku. Rukáv mi vlhne babiččiným strachem ze samoty. Z prostoru, ve kterém se beze mě ztratí. Na dveře buší Lukeš. Jeho slivovicí páchnoucí huba cosi křičí. O sexu. Svatbě. O ceně rozštípaného pranýře. Vyhrožuje. A mě neopouští hořká chuť melty.

 

Nikol Pačková absolvovala bakalářské studium České literatury (2009) a navazující studium Knihovnictví (2012). Pracovala v Knihovně města Ostravy, nyní hlavně píše pro týdeník Region Opavsko. Své prózy publikovala časopisecky a několikrát za ně byla oceněna na soutěži Hlavnice A. C. Nora.