Český jazyk a literatura

Home » Articles posted by Oddělení literatury

Author Archives: Oddělení literatury

30 popsaných let XIV – Nikol Pačková

Pachuť melty

 Foto Nikol Pač

Hned jak prsty najdou otvor, vnoří se do něj. Jeden prst… druhý… nechají se šimrat jemnými pírky, šátrají mezi nimi uvnitř duchny, dokud nenajdou dřevěnou truhlu. Pak už postupují rychle. Zasunou klíč. Otočí.

Chci si vybavit ten chtíč, se kterým se rty přitisknou a sají. Pohyb pachtící po tom, co mi nesmí být odejmuto. Vybavit si iluzi bezpečí. Nevědomí chaosu. Mámino konejšivé gesto. První, které uklidní pudové nárokování. A od té chvíle jich bude tolik, nejen od mámy, že umlčí můj nářek a nechají sny propadnout do prázdna.

Napočítám pětačtyřicet portrétů Palackého. Nepochybuji o jejich moci navrátit řád entropii mému já. Sroluju do dlaně nový život a vydám se s ním do svého pokoje, abych jej ukryla do báglu den ode dne těžknoucího očekáváním a přípravami.   (Pokračování textu…)

30 popsaných let XIII – Kateřina Tomanová

Manželství po dvaceti letech

já 

Večer plný nostalgie,

Had na prsou a v ruce zmije.

Dokud žena s mužem žije,

Ona mluví a on pije.

 

Vášeň? Sex? Jen sporadicky.

On se opil jako vždycky,

ona volá kamarádce,

stěžuje si také matce.

 

Je vypráno? Vyžehleno?

To se hezky staráš, ženo!

Samozřejmě navařeno,

vytřeno i uklizeno.

 

Žádný zbytek chtíče, citu

v temném koutě jejich bytu,

ani světlá chvilka není

tam, kde chybí okouzlení.

 

Marná snaha něco změnit.

Neměl ty ses vůbec ženit!

Jiné ženské jsou však k mání,

dej se na lov bez zbraní.

 

Kateřina Tomanová, inženýrka ekonomie a managementu, u nás absolvovala obor Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo v roce 2020. Nyní působí jako OSVČ v oblasti kulturní dramaturgie ve vlastní umělecké agentuře KATO a věnuje se psaní literárních a dramatických textů. Vydala několik knížek pro dospělé i děti.

 

30 popsaných let XII – Oldřich Kutra

Pohádka III.

Kutra_foto

A tak to šťastně začíná

Protože neumřeli

dodnes tam leží

Krajina zhasíná

Běží a padají a běží

Za nimi všechno, všichni jeli

 

Slib, že až po mně

není čas balit

v domě je tma

tma byla v domě

Mám ruku

čí ruku mám?

 

Najít konec najít

 

Mám ruku, čí ruku mám?

Tma byla v domě

v domě je tma

není čas balit

Slib, že až po mně

 

Za nimi všechno, všichni jeli

Běží a padají a běží

Krajina zhasíná

dodnes tam leží

protože neumřeli

A tak to šťastně začíná

 

Oldřich Kutra vystudoval bakalářské (2005) a následně i magisterské (2007) knihovnictví. Po studiích působil jako sociální pracovník v kontaktním centru pro uživatele drog, po několika letech se přestěhoval z Opavy do Olomouce, kde nyní dělá „stěhováka ve službách exekutorského úřadu“.  V roce 2012 mu vyšla knižní prvotina, sbírka …a stokrát třásti stromem; jako textař a hudebník je aktivní ve skupinách Kolo Kolo Mlýnský a Dobrozdání.

30 popsaných let XI – Lucie Dudková

Tušila jsemfotka oříznutá

Tušila jsem, že se bude chtít vrátit. Snažila jsem se k němu lísat a odvracet jeho hlavu blíž k sobě, ale nešlo to. Díval se skrze mě, někam daleko do minulosti. Neviděl mě, ani nemohl. Asi mu tam bylo líp. Ulovila jsem něco k obědu a rozdělila se s ním. Krev zvířete vychlemstal jako vodu, ani si ji nevychutnal. Chtěla jsem mu připomenout, že je volný. Může pít zhluboka a běhat celé hodiny jen tak pro radost. Může spát tam, kde usne, a vysát krev z čehokoli si usmyslí. Volnost ho zabíjela skoro tak rychle jako člověka. Je tak strašně ochočený. Vymýšlí si různé úkoly, které dělá každý den s jistou pravidelností. Dokonce s jistou pravidelností močí. Jako by ho venčil neviditelný pán. Udělala jsem chybu, měla jsem ho nechat zemřít v zajetí. Často mluví o lidském městě a o trápení svého pána. O lidské lásce, která není taková, jako ta naše. Lidská láska je věrná a plná bolesti. Lidé o své děti pečují dlouho do dospělosti a v podstatě od nich nikdy úplně neodejdou. Já jsem svá mláďata nechala jít. Poprvé jsem byla trochu smutná. Ale bylo to ode mě hloupé. Nechápu, proč by se mnou měla zůstávat. Musí si najít vlastní rozkoš, naučit se zabíjet a poznat štěstí z dlouhého běhu. Některé věci jim jejich matka předat nemůže. Uvědomí si je, až přijde čas. Já lidi znám. Nejsou takoví, jak o nich mluví on. Jsou sobečtí, špinaví, upocení a neustále křičí. Pořád musí předstírat nějakou činnost, všechno si zdůvodňují, jsou ješitní a namlouvají si, že dodržují pravidla. Podle pravidel se mezi sebou dokážou vraždit po milionech. Když ale někdo zabije mimo pravidla, zbytek smečky ho nemilosrdně usmrtí. Jsou si věrní jenom proto, že brzo zestárnou a pak už je nikdo nechce. Starý člověk je odporný jako hnijící větev. A hloupá pravidla by se dodržovat neměla. (Pokračování textu…)

30 popsaných let X – Zuzana Kultánová

Augustin Zimmermann, úryvek

KUltanova

Je neděle po obědě a Augustin Zimmermann se zvedá k odchodu. Rachotí ošoupanou židlí a jeho žena se ptá, kam to zase jde a kde vzal peníze na chlast. Zimmermann, vysoký muž s pronikavě modrýma očima, ji odbyde chrchly sprostých slov. „Co se do mě pořád sereš!“ S cvaknutím kliky se obrací do nedělního odpoledne a mumlá cosi o staré ludře. Stará ludra doprovází jeho postavu povzdechem. Škoda slov, která by jím protekla jako voda skrz vykuchanou rybí hlavu. Skládá žilnaté ruce do klína, pak se v ní cosi vzepře a hází po dveřích hliněný hrnek. Ten se protivně nahlas rozbije na několik kusů. Pár minut je ticho. Žena hledí chvíli do prostoru, poté se zvedne, sbírá střepy, ty chrastí a rozbíhají se po podlaze jako rtuť. Byl to poslední slušný hrnek, který měli. Vyhazuje zbytky hrnku před dům, ať se o ně klidně někdo zabije. (Pokračování textu…)

30 popsaných let IX – Ivana Kašpárková

***

IK

Své pokroky hodnotím obětní symbolikou na oknech.

Vina čmuchá kolem jako špatně vycvičený pes.

Nesuď se tak tvrdě, když jsi od přírody měkká,

slyším slova atakovat mantinely mého světa.

Úděl se tváří jako usmíření.

Každé ráno při cestě do práce se nelibě

zdravím s minulostí, cestou nazpět ji vítám

jako jediný světlý bod.

 

Dělí nás frekventovaná silnice:

převaděč na mě blýská zlatým zubem

a fosforeskující vestou,

i přes pokročilý věk flirtuje.

Láká mě představa vybočit z předem

naplánovaného směru

a přejít silnici se zavřenýma očima.

 

Ivana Kašpárková absolvovala Českou literaturu v roce 2013. Pokračovala pak studii v Ostravě a Olomouci. Nyní pracuje jako učitelka českého jazyka na základní škole v Opavě. Nedávno vydala v nakladatelství Perplex básnickou sbírku Numeri.

30 popsaných let VIII – Robert Hladil

Zahánění strachu123464536_794680044647356_3078391706198045716_n

 

Delší než čekání

na šťastnou náhodu

je zápach prázdnoty

vždy po tvém odchodu

 

kratší než poznání

marnosti života

jsou tvoje doteky

dlouhá je samota

 

bojíš se zklamání

míváš strach z neznáma

srdce ti napoví

všechno je před náma

 

Robert Hladil absolvoval magisterskou češtinu v roce 2002. Po studiích montoval vozy BMW v Mnichově, vařil v restauraci v Marylandu, učil čtyři roky na soukromé střední škole v pražských Vysočanech a pracoval v PR. Vydal tři sbírky poezie: Jen tak… (2000), Básně v póze (2002) a Duševní sponzor (2009). V současnosti je spolumajitelem komunikační agentury Epic PR.

30 popsaných let VII – Gabriela Ženatá

Já – Ty?Dsc_6096

 

Tvář

dere se ulicí,

s betonovou maskou

nesnáší ty věci

ty hlavy, ty nohy,

to lidské maso,

tlející městem v hodinách

ubitých hromaděnými předměty,

říkám já-ono

kde je já-ty?

Zahltit předměty

požrat je namístě nemístně

v konzumu válet se

obléct se taškami

vitrínou spatřit se… (dýchá na sklo?)

(Pokračování textu…)

30 popsaných let VI – Veronika Motúzová

Tisíce kousků…

71585203_10211682739182879_8580958917805211648_o

Tisíce kousků

roztříštěných na drobné části.

Lidská duše probodána

kousky zdobící okolí.

Nikdy se nezcelí

napořád rozdělené.

To jsou kousky mé

lehkooděné.

 

Veronika Motúzová, bratislavská rodačka, absolvovala obor Česká literatura v roce 2014. Po studiích zamířila na jižní Moravu, kde začala pracovat v knihovně. Momentálně je na rodičovské „dovolené“.

30 popsaných let V – Václav Křížek

***

smart

ulice je vedrem celá černá

většina z nás se rozpadá

teď jen sedět ve stínu, dívat se přivřenýma očima

pít ledovou limonádu a čekat

až začne foukat vítr

sníst misku studených ryb

potom vstát a jít

pomalu našlapovat dělat stejné kroky

jít až na konec města jít až za město

jít až do jiného města

a tam to celé prožít znovu

nikde nikdo

odpoledne cestou k moři

jen v dálce proletí helikoptéra

jsem sám na celé ulici

auta jsou neviditelná

kamenná zídka se drolí

slunce je těžké

tráva se hýbe

 

Václav Křížek (pseud. Václav Maxmilián) absolvoval v roce 2014 obor Česká literatura. Poté studoval v Brně nejprve magisterské studium, následně doktorát, jehož dosáhl letošního roku disertací o estetice Marcela Prousta. Je autorem dvou básnických sbírek: Meziměstí a Pobřeží. Píše také literární kritiku (do Hosta, Protimluvu…) a v poslední době rovněž prózy.