30 popsaných let XIII – Kateřina Tomanová
Manželství po dvaceti letech
Večer plný nostalgie,
Had na prsou a v ruce zmije.
Dokud žena s mužem žije,
Ona mluví a on pije.
Vášeň? Sex? Jen sporadicky.
On se opil jako vždycky,
ona volá kamarádce,
stěžuje si také matce.
Je vypráno? Vyžehleno?
To se hezky staráš, ženo!
Samozřejmě navařeno,
vytřeno i uklizeno.
Žádný zbytek chtíče, citu
v temném koutě jejich bytu,
ani světlá chvilka není
tam, kde chybí okouzlení.
Marná snaha něco změnit.
Neměl ty ses vůbec ženit!
Jiné ženské jsou však k mání,
dej se na lov bez zbraní.
30 popsaných let XII – Oldřich Kutra
Pohádka III.
A tak to šťastně začíná
Protože neumřeli
dodnes tam leží
Krajina zhasíná
Běží a padají a běží
Za nimi všechno, všichni jeli
Slib, že až po mně
není čas balit
v domě je tma
tma byla v domě
Mám ruku
čí ruku mám?
Najít konec najít
Mám ruku, čí ruku mám?
Tma byla v domě
v domě je tma
není čas balit
Slib, že až po mně
Za nimi všechno, všichni jeli
Běží a padají a běží
Krajina zhasíná
dodnes tam leží
protože neumřeli
A tak to šťastně začíná
Oldřich Kutra vystudoval bakalářské (2005) a následně i magisterské (2007) knihovnictví. Po studiích působil jako sociální pracovník v kontaktním centru pro uživatele drog, po několika letech se přestěhoval z Opavy do Olomouce, kde nyní dělá „stěhováka ve službách exekutorského úřadu“. V roce 2012 mu vyšla knižní prvotina, sbírka …a stokrát třásti stromem; jako textař a hudebník je aktivní ve skupinách Kolo Kolo Mlýnský a Dobrozdání.
30 popsaných let XI – Lucie Dudková
Tušila jsem
Tušila jsem, že se bude chtít vrátit. Snažila jsem se k němu lísat a odvracet jeho hlavu blíž k sobě, ale nešlo to. Díval se skrze mě, někam daleko do minulosti. Neviděl mě, ani nemohl. Asi mu tam bylo líp. Ulovila jsem něco k obědu a rozdělila se s ním. Krev zvířete vychlemstal jako vodu, ani si ji nevychutnal. Chtěla jsem mu připomenout, že je volný. Může pít zhluboka a běhat celé hodiny jen tak pro radost. Může spát tam, kde usne, a vysát krev z čehokoli si usmyslí. Volnost ho zabíjela skoro tak rychle jako člověka. Je tak strašně ochočený. Vymýšlí si různé úkoly, které dělá každý den s jistou pravidelností. Dokonce s jistou pravidelností močí. Jako by ho venčil neviditelný pán. Udělala jsem chybu, měla jsem ho nechat zemřít v zajetí. Často mluví o lidském městě a o trápení svého pána. O lidské lásce, která není taková, jako ta naše. Lidská láska je věrná a plná bolesti. Lidé o své děti pečují dlouho do dospělosti a v podstatě od nich nikdy úplně neodejdou. Já jsem svá mláďata nechala jít. Poprvé jsem byla trochu smutná. Ale bylo to ode mě hloupé. Nechápu, proč by se mnou měla zůstávat. Musí si najít vlastní rozkoš, naučit se zabíjet a poznat štěstí z dlouhého běhu. Některé věci jim jejich matka předat nemůže. Uvědomí si je, až přijde čas. Já lidi znám. Nejsou takoví, jak o nich mluví on. Jsou sobečtí, špinaví, upocení a neustále křičí. Pořád musí předstírat nějakou činnost, všechno si zdůvodňují, jsou ješitní a namlouvají si, že dodržují pravidla. Podle pravidel se mezi sebou dokážou vraždit po milionech. Když ale někdo zabije mimo pravidla, zbytek smečky ho nemilosrdně usmrtí. Jsou si věrní jenom proto, že brzo zestárnou a pak už je nikdo nechce. Starý člověk je odporný jako hnijící větev. A hloupá pravidla by se dodržovat neměla. (Pokračování textu…)
30 popsaných let X – Zuzana Kultánová
Augustin Zimmermann, úryvek
Je neděle po obědě a Augustin Zimmermann se zvedá k odchodu. Rachotí ošoupanou židlí a jeho žena se ptá, kam to zase jde a kde vzal peníze na chlast. Zimmermann, vysoký muž s pronikavě modrýma očima, ji odbyde chrchly sprostých slov. „Co se do mě pořád sereš!“ S cvaknutím kliky se obrací do nedělního odpoledne a mumlá cosi o staré ludře. Stará ludra doprovází jeho postavu povzdechem. Škoda slov, která by jím protekla jako voda skrz vykuchanou rybí hlavu. Skládá žilnaté ruce do klína, pak se v ní cosi vzepře a hází po dveřích hliněný hrnek. Ten se protivně nahlas rozbije na několik kusů. Pár minut je ticho. Žena hledí chvíli do prostoru, poté se zvedne, sbírá střepy, ty chrastí a rozbíhají se po podlaze jako rtuť. Byl to poslední slušný hrnek, který měli. Vyhazuje zbytky hrnku před dům, ať se o ně klidně někdo zabije. (Pokračování textu…)
30 popsaných let IX – Ivana Kašpárková
***
Své pokroky hodnotím obětní symbolikou na oknech.
Vina čmuchá kolem jako špatně vycvičený pes.
Nesuď se tak tvrdě, když jsi od přírody měkká,
slyším slova atakovat mantinely mého světa.
Úděl se tváří jako usmíření.
Každé ráno při cestě do práce se nelibě
zdravím s minulostí, cestou nazpět ji vítám
jako jediný světlý bod.
Dělí nás frekventovaná silnice:
převaděč na mě blýská zlatým zubem
a fosforeskující vestou,
i přes pokročilý věk flirtuje.
Láká mě představa vybočit z předem
naplánovaného směru
a přejít silnici se zavřenýma očima.
Ivana Kašpárková absolvovala Českou literaturu v roce 2013. Pokračovala pak studii v Ostravě a Olomouci. Nyní pracuje jako učitelka českého jazyka na základní škole v Opavě. Nedávno vydala v nakladatelství Perplex básnickou sbírku Numeri.
30 popsaných let VIII – Robert Hladil
Zahánění strachu
Delší než čekání
na šťastnou náhodu
je zápach prázdnoty
vždy po tvém odchodu
kratší než poznání
marnosti života
jsou tvoje doteky
dlouhá je samota
bojíš se zklamání
míváš strach z neznáma
srdce ti napoví
všechno je před náma
Robert Hladil absolvoval magisterskou češtinu v roce 2002. Po studiích montoval vozy BMW v Mnichově, vařil v restauraci v Marylandu, učil čtyři roky na soukromé střední škole v pražských Vysočanech a pracoval v PR. Vydal tři sbírky poezie: Jen tak… (2000), Básně v póze (2002) a Duševní sponzor (2009). V současnosti je spolumajitelem komunikační agentury Epic PR.
30 popsaných let VII – Gabriela Ženatá
Já – Ty?
Tvář
dere se ulicí,
s betonovou maskou
nesnáší ty věci
ty hlavy, ty nohy,
to lidské maso,
tlející městem v hodinách
ubitých hromaděnými předměty,
říkám já-ono
kde je já-ty?
Zahltit předměty
požrat je namístě nemístně
v konzumu válet se
obléct se taškami
vitrínou spatřit se… (dýchá na sklo?)
30 popsaných let VI – Veronika Motúzová
Tisíce kousků…
Tisíce kousků
roztříštěných na drobné části.
Lidská duše probodána
kousky zdobící okolí.
Nikdy se nezcelí
napořád rozdělené.
To jsou kousky mé
lehkooděné.
30 popsaných let V – Václav Křížek
***
ulice je vedrem celá černá
většina z nás se rozpadá
teď jen sedět ve stínu, dívat se přivřenýma očima
pít ledovou limonádu a čekat
až začne foukat vítr
sníst misku studených ryb
potom vstát a jít
pomalu našlapovat dělat stejné kroky
jít až na konec města jít až za město
jít až do jiného města
a tam to celé prožít znovu
—
nikde nikdo
odpoledne cestou k moři
jen v dálce proletí helikoptéra
jsem sám na celé ulici
auta jsou neviditelná
kamenná zídka se drolí
slunce je těžké
tráva se hýbe
Václav Křížek (pseud. Václav Maxmilián) absolvoval v roce 2014 obor Česká literatura. Poté studoval v Brně nejprve magisterské studium, následně doktorát, jehož dosáhl letošního roku disertací o estetice Marcela Prousta. Je autorem dvou básnických sbírek: Meziměstí a Pobřeží. Píše také literární kritiku (do Hosta, Protimluvu…) a v poslední době rovněž prózy.
30 popsaných let IV – Ondřej Hložek
***
Došel petrolej v lampě
Sedíme potmě
v kuchyni,
okénkem padá světlo
na tvou tvář
Tiskneš mi zápěstí,
cítím vlastní tep
Uřízli jsme tehdy panty,
aby se ty dveře
nedovíraly
Aby se při těch definitivách
nedalo za sebou prásknout
navěky
Ondřej Hložek absolvoval obor Česká literatura v roce 2011. Poté vystřídal devatero řemesel a vydal šest básnických sbírek a dvě knihy pro děti. Jeho texty vyšly ve sbornících Nejlepší české básně 2017 a 2018 (nakladatelství Host).